Nosná myšlenka – cíl – důkaz o učení a Bylo nás pět

Název textu a autor: Bylo nás pět, Karel Poláček

Ohs: Úryvek je ucelený a dává smysl jako celek. Je připojen na konci tohoto souboru – vyprávění, jak šli na vosy. Čtěte radši před studiem plánu hodiny!

Příprava od studentky učitelství Komentáře Ohs
Nosná myšlenka od studentky: Lhaní se nevyplácí a nese tak své následky.

Proč se lhát nemá a co kromě trestu může lhaní způsobit?

To jsou dvě věci:

1. je tvrzení o lži: „Lhaní se nevyplácí a nese tak své následky“,

2. „Proč se lhát nemá a co kromě trestu může lhaní způsobit?“ – to není myšlenka, ale otázka. Avšak nepatří k tomuto textu, tento text ji neklade. Není totiž napsán tak, aby ji ve vás vyvolal. K tomu potřebujeme dobře porozumět obsahu a významu textu. Taková otázka však může navazovat na naši hodinu s četbou, když žáci již zpracovali poselství textu i své závěry pro sebe.

Ohs: Jaký je rozdíl mezi otázkou, kterou text opravdu navodil a kterou chce čtenářům položit, a mezi otázkou, která nás „taky“ napadla tzv. v té souvislosti? To by text vypadal jinak: musel by vyprávět o situaci, ve které kdosi váhal, zda má, nebo nemá zalhat, třeba kvůli záchraně někoho milovaného. Ale asi výsledek jeho rozhodnutí by nemohl být jednoznačný, musela by vzniknout i nějaká škoda, i když jeho úmysl byl spíše ušlechtilý. Navíc by hrdina měl mít navíc nějaký neplánovaný zisk z toho lhaní. Takže pak by ho trochu hryzalo svědomí, a zároveň by ho těšilo to, co získal. On by pak omlouval svou lež nějakým čistý a nezištným úmyslem – a pak by mu vyvstala otázka „Jak se mám potom zachovat?“ Pořád zvažuje, co teď udělat: zda přiznat se a nějak to napravit, anebo má vydržet to hryzání, když získal něco dobrého? Tak by i v nás čtenářích vznikla pochyba a otázka „Proč se lhát nemá a co kromě trestu může lhaní způsobit?A za nosnou myšlenku či záměr takového textu bychom považovali právě vznik té otázky v mysli čtenáře.
Musíme také posoudit, kolikrát už asi žáci 4.-5. třídy tohle slyšeli, že se lhát nevyplácí. Zápolení s náročným textem a práce v hodině by měla dětem přinést něco nového, aby je LV nenudila. Proč vlastně autor se tak dlouze rozepisuje o tom, jak kluci měli ten vynález s vosami? Je to napsané jen pro ten efekt, Aby se pak Péťa dopustil lži? Všímejte si sebe jako čtenáře: Neužila jste si jako čtenářka, když jste si tak četla o téhle jejich akci? Mohly děti ve vaší třídě už taky zažít něco podobného jako ta pětice? Vidíte nějakou podobnost? Hledáte sdělení bohatší, hlubší, moudřejší, aby to nebylo jenom „někdo zalhal a to se nemá“? Takové sdělení vědí žáci i bez vaší hodiny, nemá cenu o něm zase číst. Možná však jde jenom o legraci! Jak jsou kluci hloupoučcí, jak se napálili a jak navíc ještě dostali na zadek. Není to žádná tragédie, můžeme se nad tím zasmát. My taky děláme občas dost směšné věci, například co? A umíme se tomu zasmát, i když jsme pak dostali trest?
Cíle pro žáka od studentky:

Žák uvažuje o nesprávném jednání (nejít na kroužek, lhaní otci) a následcích. Rozmýšlí o tom, jaké má pocity, když někdo lže jemu a uvědomí si tak vlastní jednání při lhaní.

Teď tedy hledáme, jakého cíle se dá dosáhnout četbou a prací s textem, který má NM „Lhaní se nevyplácí a nese tak své následky“ –

Do cíle nedáváme slova „uvažuje, uvědomuje si, rozmýšlí, seznamuje se…“ protože cílem je až to, co z toho u žáka vzejde: čeho se žák pro sebe dobere! Uvažovat asi bude, něco si uvědomí, pozná – ale co z toho? Má to být něco pro něj nového, co dosud nevěděl, nezažil, nevymyslel, nedomyslel, nedoceňoval, v čem se ještě nerozhodoval…

Nový poznatek, nový zážitek, nový postoj, nové hodnoty (na co věří a spoléhá), nebo nějaké významné posílení, obnovení síly toho, co už věděl a uznával.

Opravdu v cíli pro žáka stanovte něco, co odpovídá na jeho otázku „No a co? Co je mi do toho? Jak se to, čeho jsme se dobrali, týká mě?“

Co je vašemu žákovi v 4. třídě do toho, že ti kluci šli jako hlupáčci na vosy pro med a dostali pořádný dvojí trest: píchance a výprask?

Na to, co je mu do toho, čím se to týká i jeho, a tím na smysl četby toho textu přijde, když se sám postaví do té pozice Péti Bajzy a kluků – „Měl jsem někdy taky takovou akci a zážitek? že jsme podnikli dobrodružství s rizikem, ale zvrtlo se to a my dostali na frak? Jak mně tehdy bylo ? A co si o tom teď – po čtení Péťova vyprávění myslím? Udělal jsem si z toho takový závěr pro sebe: ……………………………………….“

Žák porovnáním textu se svou vlastní „akcí“ a trestem porozumí důvodům, které vedly postavy k jejich akci, představí si, jak se kluci cítili a jak mysleli, a vyjasní si svůj pohled na to, jak sám hledí jednak na výsledek, který to přineslo klukům, a jednak na výsledek, který jeho akce přinesla jemu.

Cílem pro žáka tedy bude, že žák za sebe na základě toho, co si přečetl i co zažil sám, posoudí takové dobrodružné a riskantní akce – co na nich vidí dobrého a co špatného (obojí!) a udělá pro sebe nějaké závěry do budoucna (např. do čeho a proč by se příště pustil, a do čeho ne a proč, co má větší cenu a kvůli čemu stojí za to riskovat).

(Žákovým závěrem a tedy cílem hodiny však může někdy – když k tomu text míří a když dáme do hodiny aktivitu, ve které žáci promyslí, jak a pro co riskují dospělí – být i to, že si žák položí zásadní otázku, kterou si předtím i nekladl: třebas „Proč vlastně se dospělí v dětství nepoučili, a jdou do rizika i přesto, že vědí, že to může dopadnout i zle?“)

Studentčino zadání pro důkaz o učení: Žák vymyslí situace z běžného života, kde se setkal nebo mohl setkat se lhaním a jak by se s tím vypořádal.

Co by doporučil osobě, která lže?

Především se zadání píše právě jako ZADÁNÍ PRO ŽÁKA, nikoli „o žákovi“. Je to zadání k práci, je to instrukce, kterou vyslovíme a napíšeme dětem. Tím sami sebe přinutíte být dost konkrétní a srozumitelní, a díky tomu může vám samotným dojít, co to žádáte, a zda vznikne důkaz o tom, že žák došel k cíli. A zda vám děti budou rozumět.

Zadruhé tu studentka má zase dvojí zadání: vymyslit situace…, a vymyslit doporučení lhářovi. Které zadání platí? A skutečně obě dodají žákovi důkaz, že je v původně stanoveném cíli? (Ten zněl: „Žák uvažuje o nesprávném jednání (nejít na kroužek, lhaní otci) a následcích. Rozmýšlí o tom, jaké má pocity, když někdo lže jemu a uvědomí si tak vlastní jednání při lhaní“)

 

Co jsme nechtěli nebo chtěli žádat od žáka:

Když žák, podle původního plánu studentky, „vymyslí situace… a jak se s tím vypořádal“, může to pojmout tak, že vypráví tu svou situaci a uvede, jak to dopadlo a zda to nechal tak, nebo to napravil. Uvažovat o nesprávnosti jednání však při tom vůbec nemusel. Nepožádali jsme ho o posouzení a hodnocení situace a činů. Když žák „dá doporučení osobě, která lže“, bude blíže k cíli hodiny: doporučit něco asi mohl na základě uvažování o lhaní a následcích. Ale ani v tom nemusel brát v úvahu ty pocity, které by podle cíle hodiny měl zahrnout do úvahy. Zadání pro důkaz o učení tedy „nesedí“ k cíli, je potřeba to více sladit. Možná nám práce se zadáním pro důkaz o učení napoví, na co vlastně jsme chtěli, aby hodina mířila – opravíme si cíl pro žáka:

Vypadá to, že splněním zadání „vymyslit své situace a dát doporučení…“ má žák dokazovat něco jiného než zjistit své pocity a své jednání v situacích, kdy se lže (jak říká studentčin původní cíl pro žáka). V plánování pozpátku nám leckdy ten následující krok ukáže, jak si opravit ten předchozí krok! To je v pořádku, protože tak právě si pomáháme uvažovat o plánu hodiny. Jaký cíl je tedy naznačen zadáním, v němž žák má „vymyslit situace z běžného života“? Asi by si takové situace dokázal vyvzpomenout i bez četby tohoto úryvku. Taková vzpomínka důkaz nepřinese. Ale úkol se bude hodit jako jedna z aktivit na začátku hodiny, před čtením, do evokace.

O co žáka žádat, aby nakonec uviděl, že došel k cíli?

Zadat, aby žák vymyslil, jak by se s podobnou situací vypořádal – až tohle je dobrý cíl hodiny: „vypořádat se s tím“ ale musí pro žáka znamenat, že nebude jen vyprávět a popisovat, ale že žák zaujme a vyjádří nový postoj k takovému jednání, o němž četl, a jehož se možná i sám někdy dopustil, a možná se k něčemu rozhodne.

Ale říct „vymysli, jak by ses vypořádal…“ ještě neznamená, že jsme žákům zadali práci, z níž každému vzejde pozorovatelný důkaz, že dosáhl k cíli hodiny. Co se to asi děje, když žák „vymýšlí“? Představte si to: sedí a v hlavě mu poletuje sem tam spousta nápadů, nebo naopak mu trčí v půli cesty nějaký nápad – a žák pak neví, zda vlastně k cíli došel, neví, jak to zjistit. Takové sebereflexe není dítě schopno. A my jako učitel to taky nevíme. Musíme požádat žáka, aby to své vymyšlení projevil způsobem, který se dá „zkoumat“ – jestli v něm najdeme něco, čím je ten cíl splněn. Vyslovme, co jsme mysleli tím „vypořádal se…“. Tím způsobem můžeme najít i zadání k tomu, co má žák dělat. Pravděpodobně má žák navrhnout lepší způsob, jak jednat, když se dostane do takové situace, a má ten návrh vyjádřit a zapsat jako „doporučení kamarádovi v takové situaci“.

Když tohle žák vypracuje, může to ukázat sousedovi a probrat to s ním i s tím, co napsal soused. Můžou hledat a ukazovat si, čím dosáhli k cíli ve svém návrhu lepšího jednání – v čem spočívá, že navržené jednání bude lepší než to, o kterém jsme četli v textu. A podívají se, jestli jejich rada obsahuje takový lepší postup.

Tím může hodina skončit, pokud není v plánu ještě žákova sebereflexe o učení: jak to, že se mi (ne)podařilo dostat k cíli, který můj postup byl přínosný, který marný, jak bych mohl pracovat příště.

 

Ukázka textu

A tak jsme šli na ty vosy a byli jsme tři. A když jsme šli, tak jsme potkali Zilvara z chudobince a ptal se nás, kam jdeme. Když jsme mu řekli, že na vosy, tak pravil, že půjde s námi. Tak jsme byli čtyři. Když jsme ušli kousek cesty, tak jsme se ohlédli a Pajda utíkal za námi a uši mu plandaly a on se smál. Tak nás bylo pět. Když jsme přišli do polí, tak nás Bejval zavedl k mezičce a v ní byla ďoura, co z ní vylétaly vosy. Tak jsme se radili, jakým způsobem bysme se hnízda zmocnili, ale vtom Pajda strašlivě zavyl, neboť si sedl na vosu. Éda Kemlink pravil Pajdovi, nevídáno, že nemusí kvůli všemu hned tak řvát, ale Pajda řval pořád a Éda pravil, že nemusil s námi jít, že se ho nikdo neprosil. Nám pak pravil, že Pajda má ve všem velkou smůlu, povídal, že si jednou sedl na včeličku a ona mu dala žihadlo a Pajda děsně kvičel a jeho maminka pravila: „Já se z toho psa zjevím!“ a namazala to olejem z lampičky, on už nekvičel, ale pak jí sežral šití a musili z něho tahat nitě, on taky pomáhal, jelikož to z něho nešlo.

Tomu jsme se všichni velmi divili, a když Éda viděl, že se divíme, tak pravil, že jeden pán jim dával za Pajdu moc peněz a pravil, že je to zázrak přírody, ale my jsme poznali, že si to přidal sám od sebe, abysme se ještě více divili, tak jsme mu pravili, aby nás nebavil. Načež Bejval pravil, že se musíme poradit, jak bysme ty vosy přemohli, jelikož to není jen tak. Jirsák pravil: „Víte co, na tu ďouru navalíme pejřku a pak to zapálíme. Když jim to bude čudit pod nos, tak půjdou od toho pryč a pak my to hnízdo vykopeme a půjdeme s ním domů.“ A Bejval na to pravil: „Tak jo,“ a my jsme nosili pejřku, až toho bylo hodně, a pak jsme to podpálili.

Avšak brzy jsme poznali, že se stala chyba. Dneska už víme, že vosy nejsou tak hloupé, a že jsou chytřejší než všichni hoši. Ony asi už věděly, že je budeme chtít vykouřit, a tak si pro každý případ vydlabaly ještě jednu ďouru, o které jsme nevěděli. Pročež nás děsně převezly. A tak když to hořelo, převelice rychle vyletěly druhou ďourou a kroužily ve výšce a hrozně bzučely, neboť byly dožrané moc. A byla jich velká síla a točily se kolem dokola a koukaly, kde by byl jejich nepřítel. Jakmile nás spatřily, tak nás začaly počítat a viděly, že nás bylo pět. Tak se ten roj rozdělil na pět houfů a každý houf si jednoho z nás vyhlédl, aby mu to vykreslil. My jsme velmi křičeli a rozutekli se na všecky strany, utíkali jsme neobyčejně rychle, ale platné nám to nebylo nic, jelikož vosy jsou miliónkrát rychlejší než hoši. Tak nás honily po polích semo tamo a štípaly nás do rozličných částí těla. Pajdu štípla jedna do čumáku, pročež neobyčejně řval, i vstrčil čumák do měkkoty, aby se ochladil. My jsme řvali čím dále tím více a oháněli jsme se větvemi, ale tím jsme vosy ještě více namíchli a bylo nám do bréče. Tak jsme utíkali pořád, až jsme přišli do naší ulice a potkali jsme méblák a koně vedl Jakub od Bejvalů. Když viděl, jak nás vosy zřídily, tak se zasmál neobyčejně silně a pravil: „I heleme se!

A když jsem přišel domů, tak se mne tatínek ptal, kde jsem byl. Já jsem pravil, že v houslích. On pravil: „Tak proč máš křivou hubu, kdyžs byl v houslích?“ To bylo pravda, že jsem měl křivou hubu a oteklý nos a místo očí úzkou škvírku, takže jsem vypadal jako Číňan.A když se mne tatínek pořád ptal, tak jsem pořád lhal, že jsem byl v houslích, ale lhal jsem málo, pročež tatínek odepnul pásek a já jsem dostal velice, abych podruhé nevrdlouhal.

Potom jsem nesměl tři dny na ulici, aby mně otok nezastydl, jelikož bych pak musil celý život chodit s křivou hubou a to bysem měl za všecko.

Víckrát však už na vosy nepůjdu, jelikož mne to nebaví, a raději budu doma pomáhat, aby se vidělo, že jsem se polepšil. A Bejvalovi Antonínovi řeknu do očí, že není žádný vynálezce, ale trouba ze všech nejtroubovatější.

Jak luštíme neznámá slova v textu?
Znova - nač jsou ty větné rozbory?

Vaše otázky, připomínky, nápady

Vaše e-mailová adresa nebude publikována.