Znova – nač jsou ty větné rozbory?

Jak se víc rodičů doma učí v době světové epidemie, tak se vynořuje otázka, na co jsou větné rozbory. Zrovna jsem odpovídal jedné matce od žáka?

K čem je dobrý větný rozbor? Zastánci tradičního školního postupu říkají, že cvičí mozek, ale myslím, že ho mnozí sami málo cvičili, když takto mluví bez ohledu na skutečné potřeby žáků. Je to ovšem krásný intelektuální výkon, dobrodružství, úžasné poznání jazyka a myšlení – pro nás, kteří to umíme. Ale takové pocity a výkony jsou poněkud nedostupné dětem, i mnoha učitelům, bohužel je tomu totiž nikdo neučil. A navíc tohle vědecké nadšení prostě není pro každého – lidi mají různé vlohy a zájmy, někdo je třeba chemik a o češtináři si „právem“ myslí, že je méněcenný, když nechápe a dokonce když ho ani netěší  vzorce a reakce v chemii. Atp.

Ale pro učitele v ZŠ by  mohlo platit, že tím, když se naučíme vhlížet do věty, tak se učíme i líp chápat, co  různé vyjádření jiných lidí znamená. A co může znamenat i naše vlastní vyjádření pro druhé. Slova ve větě dávají dohromady souvislosti mezi věcmi kolem nás (taky ovšem mezi pojmy a pocity atp.) A kdo neumí hledat a vidět souvislosti mezi věcmi, lidmi, světem, o tom se právem říká, že je hloupý.

Nejlepší by bylo se pustit do rozboru tehdy, když děti čtou, a něčemu složitěji vyjádřenému nerozumějí: kdo koho? co dřív a co pak? říká se tady o tom pánovi tohle, nebo tohle? A kde se tady tvrdí, že…? Když s dětmi čteme, a ony mají svá vyjádření o obsahu textu OPÍRAT O TEXT, tak se učí najít právě to, co věty a slova znamenají. A šikovný nástroj k tomu dohovoru o tom je právě větný rozbor – mít po ruce slova, kterými se dá bez problémů a omylů si navzájem říkat, co k čemu patří, které slovo upřesňuje význam slova jiného, co se tvrdí a netvrdí, proč to a to něco v textu  znamená.

Spíše cvičně, ale snad pořád ještě smysluplně, by se daly luštit krátké kontexty se zmotaným vyjádřením. Čím to je, že jsme se spletli nad titulkem v novinách Káně srazilo auto do příkopu! Co to neuměl nedbalý, nevzdělaný nebo přihlouplý novinář, že nás tak spletl? A jak to dělat, abychom podobné hlouposti neplodili my sami, až budeme psát?

Ale dobrý zdroj k rozboru je právě žákovo vlastní psaní – ne hlouposti, ale prostě zašmodrchané nebo nerozluštitelné vyjádření nezkušeného žáka-pisatele. Ve školách se často probírají všelijaké anomálie a vady (anakolut, zeugma atd.). Ale to nestačí a šlo se tudy na syntax velmi úzkou brankou. K luštění toho, „jak tohle proboha ten člověk asi myslel?“ jsou lepší větší kontexty, protože z okolních vět se dá rekonstruovat, co neumělý autor nejspíše chtěl říct. Pro praktický život je to docela užitečné – například vyluštit neumětelsky naspané podmínky dodávky objednaného zboží. Nebo sami napsat nějaké vysvětlení, návod pro někoho, komu máme pomoci. Na to nejsou školní slohy a útvary dost účinné, když tlačí žáka,aby „dodržel útvar“ – to je dobré leda tak na vojně, pochodovat v šiku.

Před víc než 40 lety vysvětloval větné rozbory můj tatínek v poplarizační knížce Čeština za školou. Škoda, že si tu kapitolu mnozí češtináři nepřečetli, i když si z jejich způsobu rozebírání vět dělal legraci pan Skupa se Spejblem a Hurvínkem už o další desítky let předtím.. Text najdete zde…

Nosná myšlenka - cíl - důkaz o učení a Bylo nás pět
Mám schůzku s paní Novák-Trotlmajer

Vaše otázky, připomínky, nápady

Vaše e-mailová adresa nebude publikována.