Mám schůzku s paní Novák-Trotlmajer

Čas od času se někdo chce zviditelnit a vystoupí s návrhem, že se v češtině něco musí změnit. Třebas nutit ženy, aby nepoužívaly příponu -ová ve svém příjmení. Už jsem tady někde na blogu psal, že kdo něco navrhuje pro mateřský jazyk, má nejdřív hodně přemýšlet, některým pak doporučuju si přečíst krásnou starou knížku Čeština za školou (asi 1976) nebo ještě starší O češtině pro Čechy (1963 tuším).  Sice se některá pravidla nebo tvary od těch dob přec jen proměnily, ale o to nejde, jde o způsob přemýšlení o jazyce a hlavně o řeči. Leckteří navrhovači úprav nevědí, že to jsou dvě různé věci, dva pojmy. Nebo to vědí, a jen kalí vodu?

Potřebovali bychom, aby třebas škola naučila děti, že pro češtinu je zásadní věcí, že má koncovky. Bez nich jsme v dorozumívání vyřízení, nebo aspoň děsně utahaní a nepřesní.  Nemusejí se odborně učit, že čeština je prostě jazykový typ flektivní, což znamená, že je porozumění větě (stavbě) a výpovědi (smyslu) naprosto základně utvářeno právě koncovkami slov. Ne pořadím ve větě, a ne předložkami, a taky vlastně ne různými přídavky typu „paní“. Ostatně slovo paní má v sg. jen jeden tvar, „paní“, takže právě nepomáhá poznat, o který pád jde, teprve skrze předložku byste poznal, že jdete na kafe S paní Novák-Trotlmajer (ona si nechala dívčí a přijala manželovo). A v plurálu má paní přece jen pár rozdílných tvarů, ale ten se zase nedá spojovat s jednou osobou, žejo. Máme holt chodit na kafe jen se slečnou Novák, ta je ohebná :-) Podle koncovky nepoznáváme rod, to je jen gramatický nástroj. Ale jeho pomocí poznáváme, která slova patří ve větě ke kterým, a tedy jak se slova navzájem významově, věcně upřesňují, nebo která slova spolu vytvářejí nějaké tvrzení. A to je ten argument. Pojmenovací pád – ten „první“, sice reprezentuje označovanou věc/bytost, proto ho máme tak rádi a různě na něm trváme. Jenomže k tomu, abychom o věcech a bytostech vedli řeč, potřebujeme v češtině právě to ohýbání konce slov. Vilém Mathesius říkal, jak jsem zde jinde už taky připomínal, že co má v jazyce sílu a roli rozlišovat, to má být zachováno. A já bych pokorně dodal, že v řeči musíme myslit nejen na své já, jak se nám to snadno a bez přemýšlení mluví, ale hlavně na to, jak může snadno a co možná bez omylů porozumět můj adresát tomu, co jsem potřeboval říct.

Kde se bere vztah k oboru/předmětu a výdrž v učení?

Vaše otázky, připomínky, nápady

Vaše e-mailová adresa nebude publikována.