Učíme se rozumět učení se?

Není vůbec snadné zjišťovat, proč dítěti nejde se něčemu konkrétnímu naučit. Ale ono není snadné ani zvědět, proč a jak mu to jde, že se jeho hlava něčemu učí. Možná že když se učíme zahrát na piáno pravou rukou nějaké osminky a šestnáctinky allegretto, prostě to opakujeme pomaličku a pak rychleji, po kousíčkách a pak spojitěji – jenže do toho, co se to děje v naší mysli, když ovládá ty prsty v správném sledu, čase, síle, nevidíme vůbec a možná ani vidět nemáme a nepotřebujeme. Jenomže tohle umění dost rychle a bez přešlapů to přehrát, to  je jenom mechanika. Jakmile se máme naučit hrát s výrazem, už o tom musí hlava uvažovat, reflektovat, hledat a všelijak si leccos vysvětlovat.

A když se máme učit něčemu, co se má zároveň i chápat, třebas recitaci básně, nebo řešení úlohy v matematice, je toho myšlení v učení hodně a právě o něm taky víme dost málo. Tlačíme pak děti do nějakého jednoho postupu uvažování (nejčastěji do toho svého, nebo do toho nabraného s příručky), a to právě nijak nesedí k tomu, v jakém stavu je mysl dítěte v danou chvíli. Jak tam co vnímá, jak čemu rozumí, jaké má v té věci nepochopky a falešné představy. A taky co se dělá, když to vnímat a chápat jde.

Kdo chce se o tom dozvědět víc, může si číst od teď (červenec 2019)  třebas články prof. Milana Hejného „Precizní příběhy profesora Milana Hejného #1 aneb proč mnoha lidem chybí kritické myšlení a proč tak snadno věří dogmatikům“ na adrese Rodiče vítáni

Čarodějná zaříkadla v internetových diskusích
Kde gramatika nestačí - zase -í vs. -ejí

Vaše otázky, připomínky, nápady

Vaše e-mailová adresa nebude publikována.