Ani svůj, ani jeho? Přivlastňovací zájmena nefungují spolehlivě.

Jako každý jazyk, i čeština má svá slabá místa. něco nedovede vyjádřit, v něčem zas má guláš. Jeden takový prostředek je přivlastňovací svůj/své/své… Běžně se v používání svůj/tvůj/jeho či její/váš… dělá opravdu chyba, když se přivlastňuje podmětu věty, ale používá se zájmeno nezvratné (Kupte si koberec pro váš byt! – Zájmeno váš jako by zákazníka víc osobně oslovovalo  než zvratné svůj.

Ale jsou případy, kdy váháme a každé rozhodnutí je špatné. V článku na Britských listech o autobiografii Pavla Kohouta najdeme tohle: „…začátkem sedmdesátých let se Kohout stal jediným českým dramatikem jehož hra byla inscenována v Americe na Broadwayi (Kohout dodnes – právem – zazlívá Husákovi, že ho na premiéru své hry do Ameriky odmítl pustit).“ I kdyby tu autor byl použil zájmene jeho, bylo by to stejně zavádějící jako svůj. Když to přivlastňovací zájmeno míří na větný člen v sousední hlavní větě (šlo o hru Kohoutovu, pochopitelně, ne o hru Husákovu), nedokážeme vybrat, ke kterému jménu vlastně patří. Pokud jsme náhodou trochu vzdělaní v literatuře nebo historii, samozřejmě víme, že hry se hrály Kohoutovi. Husák si své hry hrál sám, a nebyly to hry divadelní. Ale pokud někdo je mladý nebo to vzdělání má jiné, nemůže to vyluštit, čeština mu tu neslouží spolehlivě.

Naštěstí se můžeme naučit (pokud možno ve škole!) vykroutit se z takových potíží nějakou jinou formulací. Zde by bylo stačilo to přivlastňovací zájmeno prostě vypustit, a kontext by přece jen dovedl čtenáře i nezasvěceného k tomu, že šlo o hru Kohoutovu.

Pro školu bychom měli pamatovat, že to váhání nebo chybné používání svůj/tvůj… se děje jednak vlivem toho, jak je to zájmeno zneužíváno v reklamě, ale také tím, že jsou případy, kdy pravidlo uplatnit nestačí.

Ujgurové přece neexistují
Dušínovy dívky

Vaše otázky, připomínky, nápady

Vaše e-mailová adresa nebude publikována.